Moje (ne)milované Velikonoce

Bývaly doby, kdy jsem Velikonoce neměla ráda a měla z nich každoroční trauma.

Začalo to sice nadějně, když jsem jako malá roztomilá bytost byla jedinkrát účastnicí koledování. Nejspíš jsem si vybrečela, že půjdu koledovat taky, tak mě maminka nabalila a oni mě vzali! 
Společně s bráchou a tátou jsme navštívili kolegyně a známé milé tety, které mi jako šlehnutím proutku, ještě daly malované vajíčko a různé dobroty a navíc se rozplývaly, jaká jsem hezká milá holčička. 
Zdálo se to celkem jednoduché a velmi zábavné. 
Než se role otočily a já pochopila, že jedna z těch, co zůstane doma a čeká na výprask, jsem taky já.

Jakmile začala školní léta a s nimi přišlo více rozumu, byla jsem velikonoční nespravedlností přímo frustrovaná a rozdělení rolí se mi vůbec nelíbilo. 

S přibývajícím věkem sílil nápor koledníků i přítlak na spletence větví s pentlemi. Taktéž se mi nelíbily některé dospělé verze koledníků, kteří návštěvu u nás, už v dost podroušeném stavu, měli zřejmě až na konci cesty. 

Občas se k nám ale dostali i čerství, kteří svou nelehkou celodenní cestu teprve začínali. A já jsem musela jít otevřít brzy ráno, ještě poloslepá a v pyžamu, čerstvě probuzená s infarktově bijícím srdcem z hlučnosti a naléhavosti zvonku. 
Pak už jen nastavit zadek a tvářit se pokud možno přívětivě a nekoulet očima... Za výprask ještě poděkovat a odměnit vajíčkem s dobrotami. No prostě něco nehorázného!!! ;-)))

Nejhorší vůbec, bylo dostat na zadek ještě v posteli, (jednou i na holou), když jsem se snažila vsublimovat do peřiny, a dělala jistě věrohodně a nenápadně, tvrdě spící...

S přibývajícími roky jsem si přála vypnout zvonek a nebo prostě neotvírat! Však jsme se doma mohly domluvit, jsme lidi! 

Né! Vždycky mě pohled maminky a babičky zpražil všeříkajícím “že přece o nic nejde!”

No jistě! Když je netlučou spolužáci!

Jednou, asi v páté třídě, jsme se s kamarádkou domluvily, že se na Velikonoce “schováme” u její babičky na nedaleké vsi. Bylo nádherné jaro. Vzaly jsme si brusle a projížděly se po silnici u domu, a užívaly si v nevědomé blaženosti radost z nedotknutelnosti našich ušetřených zadnic.

V tom se ze zatáčky vyřítil průvod ogarů, kterému jsme vjely takřka do náručí. 

O jelitech, které jsme si “vykoledovaly” nejen na zadnicích, ale i na nohách, by se daly psát ještě několik dní barvité eseje. 

A tak se stalo, že jsem se Velikonoc každoročně bála a měla z nich trauma. Srdce měla sevřené úzkostí nebo někde až v krku...a kdoví kde ještě! Krev mi tuhla v žilách, jen jsem slyšela zvonek...

Celé se to zlomilo až v dospělosti, kdy jsem se z toho vyvlíkla tím, že jsem na Velikonoce na Bílou sobotu porodila syna. A tím jsem byla od Velikonoc, poporodně ještě slabá, uhájená... (A kdyby se o to přece jen někdo pokusil, riskoval by zakousnutí mých tesáků hluboko v krku...)

Další rok, kdy syn už stál čerstvě na vlastních nohou a vyrazil jako roztomilý koledníček společně s tatínkem do terénu, jsem Velikonocům odpustila. 

(Nejspíš jsem si taky vzpomněla na své slibné prvozačátky...)

Dcera se “nepomamila”, na koledníky se těší. 
Vypojený zvonek opět vrací do zásuvky a když někdo zazvoní, zvesela jde otevřít...

Snad mi to taky časem půjde...už se fakt lepším! 😉