MaKuliška: Uragán Irma

13. září 2017

Dnes jsem chtěla vyhodit odpadky, jenže vylezu před dům a tam banda dělníků. Byli rozmístění všude v ulici, kopali jámy na nějaké optické kabely nebo co, spíš hloubili jámy jak na odchyt mamutů, ale já tomu prd rozumím, že?

U našeho domu, hned u výjezdu od mého zaparkovaného auta, byl zrovna jeden takovej urputnej permoník, který už v té jámě byl celej zaraženej a vyčuhovala mu ven už sotva jen hlava. Na popelnici, hned vedle jámy, měl položenej kabátek od montérek. No nic, nebudu rušit. Popelnici propůjčíme, když má z ní pán dočasnou skříň. Neva, odpadky počkají. Tak se vracím s neúspěchem zpět.

Odpoledne byla na 17 hod plánovaná oslava s mými kamarádkami. Dress kód definován: černobílá kombinace, oděv v jednom kuse. Hmmm, fajn. Takže si budu muset vzít šaty.
Bylo přesně 16:45, když jsem z rádia zjistila čas! Právě sedící nenamalovaná a upatlaná od hlíny ve své keramické dílně v zápalu vyřezávám budoucí aromalampu. Vyděšená a napůl ztuhlá aktuální informací o čase, všechno pouštím z rukou a začínám zmateně pobíhat po domě. Opráším se a letmo umyju...zbytky bláta opadaly už stejně po cestě do koupelny.
Pohledem zavadím o zrcadlo. Ufff. To neee! Proč? Bledá jak lečo a se šmouhou indiána na tváři. Vzpomenu si na definici Francouzek - výrazné buďto oči nebo pusa. Tak beru rudou rtěnku a vyhrála to huba. Je to rychlejší!
Naklapnu červené náušnice a po cestě, při zběsilém úprku z dílny, seberu z police červené korále. Hupsnu do šatů. Venku hnusně. Pršelo. Asi tam bude i zima.
S holýma nohama to nedám, tak beru první černé punčocháče co najdu. Mají díru na palečku. No co, budou v botách. Nikdo ji neuvidí. Na výměnu a hledání jiných, stejně není čas.
Úprkem divokého zvířete probíhám chodbou, kdy ještě strhnu z věšáku džínovou bundu.

Pár skoků laně následuje přes záhon a trávník k autu.
Stojí na svém místě, pod střechou u domu a tadáá, jede se. Teda couvá se. Bezva, mezi zídku se tentokrát trefím bravurně, aniž bych přidala autu další šrám.
Jedu a nabírám rychlost, než mě zastaví tupá rána. Proboha, doufám že dělník měl ve 4 padla a odešel v klidu za svou rodinou. Ufff. Odešel. Teda fakt asi domů...
Do výkopu jsem srazila popelnici, tak, že zapadla víkem dolů beze zbytku, do odchytu na mamuta. Dvacet centimetrů pod povrchem zemským jí koukaly jen spodní kolečka.
Proboha! Jak ji mám vylovit, když na ni ani nedosáhnu!? Představa třících nohou, postavy vklíněné těsně u popelnice a vidina sebe sama pohřbené s dírou na palci, mě odradila od větší akce a znovu tedy hupsnu do auta a v časovém pressu odjíždím na holčičí párty.

Holkám, samo, vše barvitě líčím, prásknu na sebe dokonce děravé punčochy, které názorně za hlasitého smíchu i předvedu.
No nic, svedu to doma na Irmu, že u nás chvilku zrovna taky foukalo...

😉

Po večírku přijíždím domů. Kolem pasti jedu obezřetně a s respektem, co kdyby mě vtáhla i s autem dovnitř? Kužely světel prozrazují, v černočerné tmě, že popelnice byla už exhumována.
Ajaj!