Hvězda

7. března 2018

Občas mi děti připravují horké chvilky... 😂😂😂

Úkol zněl jasně. V 7:30 být v hudební škole, kde proběhne druhé kolo soutěže malých šikulů hrajících na flétnu. 
Dres kód: slavnostní

Po hektickém ránu, kdy jsme vstávali až po 2. odloženém budíku, poletuju po bytě a chystám dětem ještě čaj, (na svačinu nebyl už čas - něco si koupí). Dcera s dres kódem srozuměna, zapínám jí červené šaty, vše ok. Téměr nenamalovaná kličkuju mezi kocourem a vybíháme k autu.
Po cestě z domu beru všechno co by se mohlo hodit. Kabelku, mobil, klíče, klíče a další klíče...

A jedem.
Po zaparkování v 7:15 mám radost z časového skóre, i parkovacího místa, které jsme tak brzy “urvaly.” Jdeme ještě frajersky koupit svačinu, protože v pohodě stíháme. Zjišťuji, že jsem synovi, který měl jako poslední odchozí zamčít, sebrala klíče. Volám mu, ať bouchne dveřma, zamčít nemá čím, protože všechny klíče mám u sebe já.

V hudební škole se dítko vysleče z kabátu a přijde se ještě ukázat na chodbu. Pohledem sjíždím dolů přes červené sváteční šaty až k zabláceným velkým sněhulím. (Ještě nedávno byly bílé.) 
“A máš s sebou doufám něco na přezutí?” pokládám, už s předem jasnými obavami, dotaz.
“Né,” odpoví.

Zůstávám matkou činu, a právě doléhající informací se nenechávám rozhodit. Vybíhám do města koupit baleríny. 
Avšak nikdo mě o půl osmé nevítá s otevřenou náručí. Jak záhy zjišťuji, všechny schopné obchody, mající ve svých útrobách boty, jsou otevřené až od devíti. 
Program začíná v 8:00. V tutéž hodinu vbíhám zoufale k Vietnamci, protože jediný má otevřeno. Nic nemají! 
Vbíhám do druhého sousedícího obchodu, kde ulovím něco, co splňuje provizorní řešení. O zdravé obuvi v tu chvíli nemůže být ani řeč, ale beru za vděk aspoň tím. K pokladně jdu pro jistotu ještě se silonkami.

Úprkem postřeleného zvířete se rozbíhám z náměstí, (protože s kabelkou a taškou od Vietnamce se ani jinak běžet nedá!). Vybíhám schody do druhého patra hudební školy, kde z chodby slyším známé tóny. Flétna se line chodbou a o mě se pokouší mrákoty.

Ve chvíli kdy začne potlesk, se nenápadně vpašuji do sálu a vybaluji ulovené střevíce.
Plíživě, aby si nikdo nevšiml, že jsem přišla pozdě, (všimli si všichni!) se vpíjím do židle vedle svého dítěte ve sněhulích. Vítězoslavně předávám ulovený poklad, za všeobecného nadšení své dcery, protože střevíce mají jako přidanou hodnotu malý podpatek.

V momentě, kdy v publiku sundává nenápadně sněhule, následuje další překvapení. 
Moje holčička má na sobě ponožky a legíny. Snažím se to zachránit, a doporučuji sundat do střevíců aspoň ty ponožky.
“ Mami, to jsou punčocháče a legíny” opravuje mě.
“Super, tak to je úleva! Sundej ty legíny a zůstaň v punčochách.”

Po chvíli jde na řadu. V momentě kdy vystupuje na jeviště zažívám další šok! Hvězdy na kolenou jsem tedy nečekala! V kombinaci s rudými šaty působí trochu “budovatelsky”. V hlavě mi okamžitě naskočí spousta socialistických hesel...které se marně snažím zaplašit.
Potlesk se mi zdá taky o něco vlažnější než u jiných interpretů.

Posílám k ní povzbuzující úsměv.

Pak zahraje tři skladby s naprostým klidem a grácií. Zatímco matka by potoky potu ze svých dlaní jistě ucpala flétnové otvůrky, nebo by vytekl potůček z otvoru odkud se má linout libý zvuk...

Nakonec to dala! 
A byla prostě HVĚZDNÁ!

Ps. Druhý potlesk už byl v pořádku! 😁