2. listopadu 2017
Na andělské téma, když už je ten čas dušiček...
NENÍ LEPŠÍHO DNE, NEŽ PRÁVĚ DNES.
A ZÍTRA TO BUDE PLATIT TAKY...
A ZÍTRA TO BUDE PLATIT TAKY...
Zachyceno před pár dny navečer...
Za velkou skleněnou tabulí, za oknem, jenž evokuje velké promítací plátno, se na zahradě odehrává větrná bouře. Koruny dvou jabloní mávají divoce větvemi, jakoby se rychle ještě loučily s doznívajícími zbytky dne. Dvě zakulaceně košaté koruny listnatých paží cvičí jak o život a ztrácejí postupně své listnaté kadeře. Sedím, lehce rozhoupaná v závěsné síti, navozuji dojem rozhoupané kajuty, moje paluba se rytmicky pohupuje jako by jí bušilo srdce a dodává výjevu za oknem ještě dramatičtější dojem.
Šeřící obloha ztmavuje odstín do modrošeda a pohání tmavá načechraná mračna ubíhající jako moře, které pádí někam dál ode mě.
Na střešní okna dopadne pár velkých kapek. Klap, klap... klap... klapy klap. Tleskají a tříští se o sklo. Je jich jen pár a za chvíli utichnou. Malý pokus o velký déšť. Na oknech zůstává otisk mokrých sluníček velikosti dvacetikoruny. Z nebe spadlo pár mokrých slz.
Všechno kolem mě ztrácí své pevné kontury a barvy a vstupuje do šera. V malé místnosti se stmívá. Na mém okenním filmovém plátně kontrastně vyčnívají černající větve se zbytky listů, naskládaných jak navlečené korálky, některé ještě těsně vedle sebe.
Snažím se uvnitř v sobě zachovat klid, vnímat jen očima rytmus přírody. Pomalu dýchám, uklidňuji síť a zastavím ji uzemněním pravou nohou, levá noha dál zůstává přehozena křížem nad tou spodní.
Na chvíli jakoby se i příroda venku zklidnila. Jako bych zmačkla pauzu na přehrávači, ale netrvá dlouho. Jen takovou chvíli, aby mě tohle přirovnání mohlo napadnout a zase zmizet.
Stejně tak jako zmizeli z mého života někteří lidé. Snažím se často přesvědčit, že se nic nestalo, že jsou stále tu...
Šeřící obloha ztmavuje odstín do modrošeda a pohání tmavá načechraná mračna ubíhající jako moře, které pádí někam dál ode mě.
Na střešní okna dopadne pár velkých kapek. Klap, klap... klap... klapy klap. Tleskají a tříští se o sklo. Je jich jen pár a za chvíli utichnou. Malý pokus o velký déšť. Na oknech zůstává otisk mokrých sluníček velikosti dvacetikoruny. Z nebe spadlo pár mokrých slz.
Všechno kolem mě ztrácí své pevné kontury a barvy a vstupuje do šera. V malé místnosti se stmívá. Na mém okenním filmovém plátně kontrastně vyčnívají černající větve se zbytky listů, naskládaných jak navlečené korálky, některé ještě těsně vedle sebe.
Snažím se uvnitř v sobě zachovat klid, vnímat jen očima rytmus přírody. Pomalu dýchám, uklidňuji síť a zastavím ji uzemněním pravou nohou, levá noha dál zůstává přehozena křížem nad tou spodní.
Na chvíli jakoby se i příroda venku zklidnila. Jako bych zmačkla pauzu na přehrávači, ale netrvá dlouho. Jen takovou chvíli, aby mě tohle přirovnání mohlo napadnout a zase zmizet.
Stejně tak jako zmizeli z mého života někteří lidé. Snažím se často přesvědčit, že se nic nestalo, že jsou stále tu...
Dnes jsem potkala kamarádův odkaz. Byl tady, před mýma očima, tak skutečný jako by se vrátil čas a on nikdy nezmizel... Byl tu. A není tu...
Prohlédla jsem si dvě fotky na webu, které se na mě koukaly tím známým pohledem, až se mi sevřelo srdce. Šest let žije v nebi a směje se všem vtipům, jenž mi přihrává život sám. Dál mi fandí ve všem co dělám a povzbuzuje, věří ve mě tak jako kdysi věřil.
Často mi říkal: "Dokážeš všechno, cokoli si budeš přát. Měla bys tvořit, malovat a psát...", jako bych slyšela jeho hlas... Jak ráda bych mu řekla taktéž něco povzbudivého k jeho talentu...
Prohlédla jsem si dvě fotky na webu, které se na mě koukaly tím známým pohledem, až se mi sevřelo srdce. Šest let žije v nebi a směje se všem vtipům, jenž mi přihrává život sám. Dál mi fandí ve všem co dělám a povzbuzuje, věří ve mě tak jako kdysi věřil.
Často mi říkal: "Dokážeš všechno, cokoli si budeš přát. Měla bys tvořit, malovat a psát...", jako bych slyšela jeho hlas... Jak ráda bych mu řekla taktéž něco povzbudivého k jeho talentu...
Byl tu. A je tu. Zůstal v myšlenkách a spoustě srdcích.
A já jemu, i všem co ve mě věří, chci dokázat, že se nemýlil.
A já jemu, i všem co ve mě věří, chci dokázat, že se nemýlil.
A každý den si můžu říct, není lepšího dne, než právě dnes...
A stejně tak i Vy dokážete, cokoli si budete přát... Věřte tomu a jděte za svým snem. Dokud jsme tu, dokud žijem...
Žádné komentáře:
Okomentovat