Pošta

19. února 2017

Jestli se chcete pobavit nebo vytočit doběla, objednejte si balík přes Českou Poštu.

Jednoho hezkého dne, přesně (12.2.), jsem si bláhově objednala z jednoho e-shopu balík. Jako pomatením smyslů jsem při dokončení objednávky zadala doručovatele Českou Poštu a k tomu ještě konkrétně jejich službu “balík do ruky”, s možností platby na dobírku.

E-shop zareagoval velmi pružně a balík skutečně hned druhý den 13.2. odeslal.
Přišel mi potvrzovací e-mail s číslem balíku a možností zásilku sledovat přes internetový systém. Datum doručení byl stanoven na 14.2. Dokonce mi přišla od ČP i sms, kde skutečně avizovali doručení balíku s tímto termínem.
Téhož dne putoval balík na třídírnu do Olomouce, kde se jeho elektronická stopa na několik dní zastavila.

Kde se nachází fyzicky, mi totiž ani za dva dny poté, nebyl schopen nikdo říct. Ohledně balíku jsem vytočila 10 různých čísel. Některá opakovaně. Při hlasitém poslechu si děti alespoň zatancovaly na nekonečně dlouhé uvítací melodie, kdy se ani po několika minutách nic nedělo.

Pokud se mi povedlo dovolat, neustále jsem od pracovníků získávala nová a nová telefonní čísla, kam mám zavolat a optat se. 
Číslo zásilky jsem se tak během okamžiku měla možnost naučit zpaměti a rovněž rozhovor s účastníky na druhé straně aparátu už odsýpal jako básnička.

Sbírka čísel mi připadala po chvíli jako nějaká nová řetězová hra, (které fakt nehraju!) a vypadalo to, že během jednoho dne budu mluvit snad se všemi poštovními zaměstnanci minimálně z celé Moravy. Hra mě ale moc nezaujala, naopak, s přibývajícími čísly mi stoupal tlak.

Olomoucké depo mi sdělilo, že se balík nachází v depu v Prostějově.
Po šťastně vytočeném asi 20. pokusu jsem se dovolala na depo do Prostějova, kde mi sdělili, že se balík u nich nenachází a že tak putuje někde....asi v časoprostoru mezi olomouckým depem a vesmírem. Že bude balík slavný jako Lajka nebo Krteček, toho bych se ani nenadála...
Ochotná pracovnice přislíbila, že zásilku “osobně prověří a pohlídá”, aby určitě v pátek odešla a že mi ráno ještě zavolá, aby mi to potvrdila. Dokonce přislíbila, že to s paní vedoucí budou mít jako prioritu. Zřejmě vytušila z mého hlasu už pokraj šílenství a zvolila medovou strategii.

V pátek samozřejmě nikdo nevolal. Balík nepřišel, nepřijel, ani se nevrátil s orbitální dráhy z vesmíru...
Opět jsem přistoupila na volací hru. Ale telefon tentokrát zvonil a vždycky ho někdo na druhém konci po čase típl. Pokusů bylo několik, až se nedalo dovolat vůbec. 
Předpokládám, že moje číslo nějak blokovali.

Na poště mi řekli, ať to řeším jako reklamaci. 
Oslovila jsem tedy e-shop, s vysvětlením situace, a poprosila je, ať řeší ztracený balík jako reklamaci.
E-shop se obratem ozval, omluvil se, aniž by za to mohli a přislíbil, že věc s poštou prošetří.

A ejhle, v sobotu se posunul balík na další pozici, ukazovalo se, že je v depu v Prostějově. 
A máme víkend...čas zapomenout a uklidnit počechrané nervy...

A hups! Je tu pondělí.
Pro pobavení nebo pro nas*ání mi ráno přišla sms a k tomu ještě bonusový mail, že mi balík dnes budou doručovat.
Spěchala jsem domů, abych je, nedej bože, neprošvihla. Začala jsem uvažovat, že namaluju transparent kde bude velkým písmem vyvedeno: “ANO, JSEM DOMA A ČEKÁM NA BALÍK! NEBOJTE SE ZAZVONIT!”

V sledovacím systému jsem objevila dokonce kontakt na doručujícího poštovního panáčka.
Číslo jsem s téměř dětskou a naivní radostí vytočila.
Jednou...nic...hlasová zpráva...Dobře, klid. 
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...atd.
A pak změna! Telefonát...hlasová zpráva.

Asi 50x za den jsem šla zkontrolovat jestli zvoní zvonek. Zvoní. Překvapivě!
V pravidelných intervalech jsem také vybíhala kontrolovat schránku. Nic!
Každé auto, které projelo pomalu můžu popsat i se SPZ, barvou a počtem posádky...Kelišová by mě poplácala jistě uznale po rameni.

A jaký je happyend? Balík přišel, poštovský panáček se mile usmál a omluvil a zásilku neporušenou a v pořádku předal...
Neeeee. Nic takového!

Zkoušíme jen tak z čistého bláznovství zavolat na poštu, pod kterou svým bydlištěm spadáme. Mluví manžel, protože já už nejsem schopna klidné konverzace. Chudák paní by asi schytala i za toho neschopného doručovatele. V tento moment totiž vidím i slyším rudě! Jo, jde to!

Paní chvíli hledá v systému a dává nám opět číslo na doručovatele, které s ní téměř synchronně odříkávám i já...při tom koulím očima, kroutíc hlavou...z uší mi jde přetlakem už pára.
Nakonec se dozvíme, že PRÝ tu panáček byl v 19:03 a NIKOHO NEZASTIHL!

Jdu se najíst! Jsem totiž průhledná a neviditelná. Taky zauvažuju, o nové, nejspíš neonové barvě fasády, aby jsme byli lépe vidět. I když na kilometry viděl jenom Bystrozraký v pohádce. A ten pán co tu nebyl, bude asi taky z nějaké...

No! Ufff...příběh nekončí. Snad jen poučení na závěr. 
UŽ NIKDY VÍCE ČESKÁ POŠTA!!!!!
To jsem zvědavá, jestli se ještě někdy s balíkem setkáme.