pondělí 2. dubna 2018

Moje (ne)milované Velikonoce



Bývaly doby, kdy jsem Velikonoce neměla ráda a měla z nich každoroční trauma.

Začalo to sice nadějně, když jsem jako malá roztomilá bytost byla jedinkrát účastnicí koledování. Nejspíš jsem si vybrečela, že půjdu koledovat taky, tak mě maminka nabalila a oni mě vzali! 
Společně s bráchou a tátou jsme navštívili kolegyně a známé milé tety, které mi jako šlehnutím proutku, ještě daly malované vajíčko a různé dobroty a navíc se rozplývaly, jaká jsem hezká milá holčička. 
Zdálo se to celkem jednoduché a velmi zábavné. 
Než se role otočily a já pochopila, že jedna z těch, co zůstane doma a čeká na výprask, jsem taky já.

Jakmile začala školní léta a s nimi přišlo více rozumu, byla jsem velikonoční nespravedlností přímo frustrovaná a rozdělení rolí se mi vůbec nelíbilo. 

S přibývajícím věkem sílil nápor koledníků i přítlak na spletence větví s pentlemi. Taktéž se mi nelíbily některé dospělé verze koledníků, kteří návštěvu u nás, už v dost podroušeném stavu, měli zřejmě až na konci cesty. 
Občas se k nám ale dostali i čerství, kteří svou nelehkou celodenní cestu teprve začínali. A já jsem musela jít otevřít brzy ráno, ještě poloslepá a v pyžamu, čerstvě probuzená s infarktově bijícím srdcem z hlučnosti a naléhavosti zvonku. 
Pak už jen nastavit zadek a tvářit se pokud možno přívětivě a nekoulet očima... Za výprask ještě poděkovat a odměnit vajíčkem s dobrotami. No prostě něco nehorázného!!! ;-)))

Nejhorší vůbec, bylo dostat na zadek ještě v posteli, (jednou i na holou), když jsem se snažila vsublimovat do peřiny, a dělala jistě věrohodně a nenápadně, tvrdě spící...
S přibývajícími roky jsem si přála vypnout zvonek a nebo prostě neotvírat! Však jsme se doma mohly domluvit, jsme lidi! 
Né! Vždycky mě pohled maminky a babičky zpražil všeříkajícím “že přece o nic nejde!”
No jistě! Když je netlučou spolužáci!

Jednou, asi v páté třídě, jsme se s kamarádkou domluvily, že se na Velikonoce “schováme” u její babičky na nedaleké vsi. Bylo nádherné jaro. Vzaly jsme si brusle a projížděly se po silnici u domu, a užívaly si v nevědomé blaženosti radost z nedotknutelnosti našich ušetřených zadnic.
V tom se ze zatáčky vyřítil průvod ogarů, kterému jsme vjely takřka do náručí. 
O jelitech, které jsme si “vykoledovaly” nejen na zadnicích, ale i na nohách, by se daly psát ještě několik dní barvité eseje. 
A tak se stalo, že jsem se Velikonoc každoročně bála a měla z nich trauma. Srdce měla sevřené úzkostí nebo někde až v krku...a kdoví kde ještě! Krev mi tuhla v žilách, jen jsem slyšela zvonek...

Celé se to zlomilo až v dospělosti, kdy jsem se z toho vyvlíkla tím, že jsem na Velikonoce na Bílou sobotu porodila syna. A tím jsem byla od Velikonoc, poporodně ještě slabá, uhájená... (A kdyby se o to přece jen někdo pokusil, riskoval by zakousnutí mých tesáků hluboko v krku...)

Další rok, kdy syn už stál čerstvě na vlastních nohou a vyrazil jako roztomilý koledníček společně s tatínkem do terénu, jsem Velikonocům odpustila. 
(Nejspíš jsem si taky vzpomněla na své slibné prvozačátky...)

Dcera se “nepomamila”, na koledníky se těší. 
Vypojený zvonek opět vrací do zásuvky a když někdo zazvoní, zvesela jde otevřít...

Snad mi to taky časem půjde...už se fakt lepším! 😉




pátek 23. března 2018

Moje (technické) narozeniny

Ráno jsem se probudila s tikem v oku.

Normálně, vidím sama sebe, teda tu kůži pod okem, jak tam nezřízeně sebou rychle mrská! Nejde to nijak vypnout nebo ztlumit. A zapíná se to samo celý den, v nepravidelných intervalech. Mám vibrující víko od oka. Co s tím?
Zřejmě další level a prý malý bonus, k mému nově získanému věku.

Člověk by to rád aspoň trochu využil.
Proto jsme dnes byli s mým stařičkým červeným autíčkem (napodruhé) na technické.
Je to chudák malá, stará. To nejlepší už má dávno za sebou...

Hned na úvod jsem vesele zatikala na trochu nerudného pána za přepážkou. Vůbec ho to nevybičovalo k příjemnější komunikaci a ani náznakem nehodlal dát najevo, že dnes to mně nebo autu projde v pohodě.  
Neobměkčila ho ani moje dobrosrdečnost, při odevzdání nalezených dokumentů jiného řidiče, které se válely venku, před budouvou na zemi. Dokumenty vtáhl do své kóje (sluje), ani se na mě nepodíval a požadoval ještě zaplatit.
Uposlechla jsem. 
Naposledy na něho, zcela zbytečně, zakmitala rychle okem...a s příkazem “najet na jedničku” jsem hbitě opustila budovu.
Jasně že startuju na jedničku, nejsem přece taková blondýna, pomyslela jsem si...

Venku byly garáže s čísly jedna a dvě. (Ahaaa!)

Jednička stále svěřepě držela dveře při zemi.
V tom se začala soukat nahoru vrata dvojky.
Co teď? Neruda říkal najet na jedničku...
Panáček ve vratech už ale mával pažemi jak větrný mlýn. Snad nebude problém a nedostanu vynadáno následně ještě od Nerudy za nerozeznání čísel, jeden nikdy neví...

Byla jsem vděčná, že nemusím najíždět nad tu obrovskou hranatou díru v podlaze, kde zmizel ihned po příjezdu zřízenec stanice s mlýnskými pažemi a pořád něco zamyšleně a nespokojeně mumlal.
Nejsem si jistá, jestli by se auto po mém nájezdu - přesně a rovnou do díry, nerozlomilo na dvě půlky, jak týden starý loupák z aktovky mých dětí. Určitě by mě tam ta díra vtáhla jak magnet. To jsem si jistá! (Toho bylo naštěstí ušetřeno, odborným najetím zdatnějšího řidiče.) Ani jsem si nevšimla, jestli mají poblíž nějaký jeřáb, připravený řešit tyto, jistě velmi časté, nepřesné odchylky.

Po prohlédnutí auta ze všech stran a úhlů, a vyzkoušení snad úplně všech jeho součástí, jsem si trochu připadala jako u doktora. Měla jsem pocit, že pacient za chvíli rozpaží kola a nechá se poslechnout fonendoskopem. Nakonec vyplázne rezervu a udělá “Ááá”.

A protože jsme byli moc šikovní a ani neplakali, tak jsme jako odměnu dostali i obrázek. Sice malý, kulatý a zelený, ale lepší jak škrábnout drátem do blinkru. 
Jéé! Ona je to dokonce nálepka!

Pán s neposednými pažemi nám ji zase odebral a ještě ke všemu nalepil na poznávací značku. 
Tak, teprve teď je starouš zase fešák! 



Ale nemyslete si, nebylo to jen tak mrknutím oka! 

x

neděle 18. března 2018

Hvězda


7. března 2018

Občas mi děti připravují horké chvilky... 😂😂😂
Úkol zněl jasně. V 7:30 být v hudební škole, kde proběhne druhé kolo soutěže malých šikulů hrajících na flétnu. 
Dres kód: slavnostní
Po hektickém ránu, kdy jsme vstávali až po 2. odloženém budíku, poletuju po bytě a chystám dětem ještě čaj, (na svačinu nebyl už čas - něco si koupí). Dcera s dres kódem srozuměna, zapínám jí červené šaty, vše ok. Téměr nenamalovaná kličkuju mezi kocourem a vybíháme k autu.
Po cestě z domu beru všechno co by se mohlo hodit. Kabelku, mobil, klíče, klíče a další klíče...
A jedem.
Po zaparkování v 7:15 mám radost z časového skóre, i parkovacího místa, které jsme tak brzy “urvaly.” Jdeme ještě frajersky koupit svačinu, protože v pohodě stíháme. Zjišťuji, že jsem synovi, který měl jako poslední odchozí zamčít, sebrala klíče. Volám mu, ať bouchne dveřma, zamčít nemá čím, protože všechny klíče mám u sebe já.
V hudební škole se dítko vysleče z kabátu a přijde se ještě ukázat na chodbu. Pohledem sjíždím dolů přes červené sváteční šaty až k zabláceným velkým sněhulím. (Ještě nedávno byly bílé.) 
“A máš s sebou doufám něco na přezutí?” pokládám, už s předem jasnými obavami, dotaz.
“Né,” odpoví.
Zůstávám matkou činu, a právě doléhající informací se nenechávám rozhodit. Vybíhám do města koupit baleríny. 
Avšak nikdo mě o půl osmé nevítá s otevřenou náručí. Jak záhy zjišťuji, všechny schopné obchody, mající ve svých útrobách boty, jsou otevřené až od devíti. 
Program začíná v 8:00. V tutéž hodinu vbíhám zoufale k Vietnamci, protože jediný má otevřeno. Nic nemají! 
Vbíhám do druhého sousedícího obchodu, kde ulovím něco, co splňuje provizorní řešení. O zdravé obuvi v tu chvíli nemůže být ani řeč, ale beru za vděk aspoň tím. K pokladně jdu pro jistotu ještě se silonkami.
Úprkem postřeleného zvířete se rozbíhám z náměstí, (protože s kabelkou a taškou od Vietnamce se ani jinak běžet nedá!). Vybíhám schody do druhého patra hudební školy, kde z chodby slyším známé tóny. Flétna se line chodbou a o mě se pokouší mrákoty.
Ve chvíli kdy začne potlesk, se nenápadně vpašuji do sálu a vybaluji ulovené střevíce.
Plíživě, aby si nikdo nevšiml, že jsem přišla pozdě, (všimli si všichni!) se vpíjím do židle vedle svého dítěte ve sněhulích. Vítězoslavně předávám ulovený poklad, za všeobecného nadšení své dcery, protože střevíce mají jako přidanou hodnotu malý podpatek.
V momentě, kdy v publiku sundává nenápadně sněhule, následuje další překvapení. 
Moje holčička má na sobě ponožky a legíny. Snažím se to zachránit, a doporučuji sundat do střevíců aspoň ty ponožky.
“ Mami, to jsou punčocháče a legíny” opravuje mě.
“Super, tak to je úleva! Sundej ty legíny a zůstaň v punčochách.”
Po chvíli jde na řadu. V momentě kdy vystupuje na jeviště zažívám další šok! Hvězdy na kolenou jsem tedy nečekala! V kombinaci s rudými šaty působí trochu “budovatelsky”. V hlavě mi okamžitě naskočí spousta socialistických hesel...které se marně snažím zaplašit.
Potlesk se mi zdá taky o něco vlažnější než u jiných interpretů.
Posílám k ní povzbuzující úsměv.
Pak zahraje tři skladby s naprostým klidem a grácií. Zatímco matka by potoky potu ze svých dlaní jistě ucpala flétnové otvůrky, nebo by vytekl potůček z otvoru odkud se má linout libý zvuk...
Nakonec to dala! 
A byla prostě HVĚZDNÁ!
Ps. Druhý potlesk už byl v pořádku! 😁

Pošta



19. února 2017


Jestli se chcete pobavit nebo vytočit doběla, objednejte si balík přes Českou Poštu.
Jednoho hezkého dne, přesně (12.2.), jsem si bláhově objednala z jednoho e-shopu balík. Jako pomatením smyslů jsem při dokončení objednávky zadala doručovatele Českou Poštu a k tomu ještě konkrétně jejich službu “balík do ruky”, s možností platby na dobírku.
E-shop zareagoval velmi pružně a balík skutečně hned druhý den 13.2. odeslal.
Přišel mi potvrzovací e-mail s číslem balíku a možností zásilku sledovat přes internetový systém. Datum doručení byl stanoven na 14.2. Dokonce mi přišla od ČP i sms, kde skutečně avizovali doručení balíku s tímto termínem.
Téhož dne putoval balík na třídírnu do Olomouce, kde se jeho elektronická stopa na několik dní zastavila.
Kde se nachází fyzicky, mi totiž ani za dva dny poté, nebyl schopen nikdo říct. Ohledně balíku jsem vytočila 10 různých čísel. Některá opakovaně. Při hlasitém poslechu si děti alespoň zatancovaly na nekonečně dlouhé uvítací melodie, kdy se ani po několika minutách nic nedělo.
Pokud se mi povedlo dovolat, neustále jsem od pracovníků získávala nová a nová telefonní čísla, kam mám zavolat a optat se. 
Číslo zásilky jsem se tak během okamžiku měla možnost naučit zpaměti a rovněž rozhovor s účastníky na druhé straně aparátu už odsýpal jako básnička.
Sbírka čísel mi připadala po chvíli jako nějaká nová řetězová hra, (které fakt nehraju!) a vypadalo to, že během jednoho dne budu mluvit snad se všemi poštovními zaměstnanci minimálně z celé Moravy. Hra mě ale moc nezaujala, naopak, s přibývajícími čísly mi stoupal tlak.
Olomoucké depo mi sdělilo, že se balík nachází v depu v Prostějově.
Po šťastně vytočeném asi 20. pokusu jsem se dovolala na depo do Prostějova, kde mi sdělili, že se balík u nich nenachází a že tak putuje někde....asi v časoprostoru mezi olomouckým depem a vesmírem. Že bude balík slavný jako Lajka nebo Krteček, toho bych se ani nenadála...
Ochotná pracovnice přislíbila, že zásilku “osobně prověří a pohlídá”, aby určitě v pátek odešla a že mi ráno ještě zavolá, aby mi to potvrdila. Dokonce přislíbila, že to s paní vedoucí budou mít jako prioritu. Zřejmě vytušila z mého hlasu už pokraj šílenství a zvolila medovou strategii.
V pátek samozřejmě nikdo nevolal. Balík nepřišel, nepřijel, ani se nevrátil s orbitální dráhy z vesmíru...
Opět jsem přistoupila na volací hru. Ale telefon tentokrát zvonil a vždycky ho někdo na druhém konci po čase típl. Pokusů bylo několik, až se nedalo dovolat vůbec. 
Předpokládám, že moje číslo nějak blokovali.
Na poště mi řekli, ať to řeším jako reklamaci. 
Oslovila jsem tedy e-shop, s vysvětlením situace, a poprosila je, ať řeší ztracený balík jako reklamaci.
E-shop se obratem ozval, omluvil se, aniž by za to mohli a přislíbil, že věc s poštou prošetří.
A ejhle, v sobotu se posunul balík na další pozici, ukazovalo se, že je v depu v Prostějově. 
A máme víkend...čas zapomenout a uklidnit počechrané nervy...
A hups! Je tu pondělí.
Pro pobavení nebo pro nas*ání mi ráno přišla sms a k tomu ještě bonusový mail, že mi balík dnes budou doručovat.
Spěchala jsem domů, abych je, nedej bože, neprošvihla. Začala jsem uvažovat, že namaluju transparent kde bude velkým písmem vyvedeno: “ANO, JSEM DOMA A ČEKÁM NA BALÍK! NEBOJTE SE ZAZVONIT!”
V sledovacím systému jsem objevila dokonce kontakt na doručujícího poštovního panáčka.
Číslo jsem s téměř dětskou a naivní radostí vytočila.
Jednou...nic...hlasová zpráva...Dobře, klid. 
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...
Po další hodině...telefonát...nic.. hlasová zpráva...atd.
A pak změna! Telefonát...hlasová zpráva.
Asi 50x za den jsem šla zkontrolovat jestli zvoní zvonek. Zvoní. Překvapivě!
V pravidelných intervalech jsem také vybíhala kontrolovat schránku. Nic!
Každé auto, které projelo pomalu můžu popsat i se SPZ, barvou a počtem posádky...Kelišová by mě poplácala jistě uznale po rameni.
A jaký je happyend? Balík přišel, poštovský panáček se mile usmál a omluvil a zásilku neporušenou a v pořádku předal...
Neeeee. Nic takového!
Zkoušíme jen tak z čistého bláznovství zavolat na poštu, pod kterou svým bydlištěm spadáme. Mluví manžel, protože já už nejsem schopna klidné konverzace. Chudák paní by asi schytala i za toho neschopného doručovatele. V tento moment totiž vidím i slyším rudě! Jo, jde to!
Paní chvíli hledá v systému a dává nám opět číslo na doručovatele, které s ní téměř synchronně odříkávám i já...při tom koulím očima, kroutíc hlavou...z uší mi jde přetlakem už pára.
Nakonec se dozvíme, že PRÝ tu panáček byl v 19:03 a NIKOHO NEZASTIHL!
Jdu se najíst! Jsem totiž průhledná a neviditelná. Taky zauvažuju, o nové, nejspíš neonové barvě fasády, aby jsme byli lépe vidět. I když na kilometry viděl jenom Bystrozraký v pohádce. A ten pán co tu nebyl, bude asi taky z nějaké...
No! Ufff...příběh nekončí. Snad jen poučení na závěr. 
UŽ NIKDY VÍCE ČESKÁ POŠTA!!!!!
To jsem zvědavá, jestli se ještě někdy s balíkem setkáme.


Zhluboka dýýýchat!

8. prosince 2017



Dnes jsem během dvou časových úseků přetočila 10 kg hlíny a zjistila, že u toho nedýchám!!! 😱😅
Asi ze mě bude do léta celkem zdatný potapěč nebo upadnu z kyslíkového dluhu do kómatu a rodina mě, pak až nebude mít čisté prádlo, najde s hlavou zabořenou v misce s přetočeným šlikrem, a s vlasy namotanými kolem tyče kruhu, modrou jak Avatar. 😁😉 (Ne, našli by mě dřív, protože bych jim hrozně chyběla už mnohem dřív 😉 to je jasný... Jen si budu držet pěsti, aby to bylo dostatečně včas, než se v té misce stihnu ještě utopit.)
Doposud jsem se tak nějak víc koncentrovala jenom u centrování, logicky, aby mi dech nerozhodil středovou osu rotující hroudy hlíny, ale dnes jsem si uvědomila u jednoho většího kusu, že už bez dechu asi omdlím...a tak jsem vlastně zjistila, že se tak pekelně soustředím, že se ani nehnu a to nikde, ani v plicích!
Naštěstí mě v té soustředěné chvíli vyrušil telefon, který mě nejdřív rozhodil, protože už jsem se bezdechá domeditovala skoro až do změněného stavu vědomí...už mi poskakovala kolečka v zorničkách, tak jak to známe z animovaných pohádek. Nejdřív jsem instinktivně zavrčela jako malý vzteklý pejsek a při chůzi k telefonu skoro dovrávorala, ale naštěstí jsem cestou nabrala i vzduch a tím se zase velmi rychle vzpružila, mého muže v telefonu zpražila a v tom rozhození dechu i mysli mu zapomněla poděkovat, že mě vlastně zachránil 😂
Takže heslo dne zní: “Zhluboka dýchat! Ať se nám roztáhnou hrudní košíčky!” 😁😉

Na andělské téma

2. listopadu 2017


Na andělské téma, když už je ten čas dušiček...
NENÍ LEPŠÍHO DNE, NEŽ PRÁVĚ DNES.
A ZÍTRA TO BUDE PLATIT TAKY...
Zachyceno před pár dny navečer...
Za velkou skleněnou tabulí, za oknem, jenž evokuje velké promítací plátno, se na zahradě odehrává větrná bouře. Koruny dvou jabloní mávají divoce větvemi, jakoby se rychle ještě loučily s doznívajícími zbytky dne. Dvě zakulaceně košaté koruny listnatých paží cvičí jak o život a ztrácejí postupně své listnaté kadeře. Sedím, lehce rozhoupaná v závěsné síti, navozuji dojem rozhoupané kajuty, moje paluba se rytmicky pohupuje jako by jí bušilo srdce a dodává výjevu za oknem ještě dramatičtější dojem.
Šeřící obloha ztmavuje odstín do modrošeda a pohání tmavá načechraná mračna ubíhající jako moře, které pádí někam dál ode mě.
Na střešní okna dopadne pár velkých kapek. Klap, klap... klap... klapy klap. Tleskají a tříští se o sklo. Je jich jen pár a za chvíli utichnou. Malý pokus o velký déšť. Na oknech zůstává otisk mokrých sluníček velikosti dvacetikoruny. Z nebe spadlo pár mokrých slz.
Všechno kolem mě ztrácí své pevné kontury a barvy a vstupuje do šera. V malé místnosti se stmívá. Na mém okenním filmovém plátně kontrastně vyčnívají černající větve se zbytky listů, naskládaných jak navlečené korálky, některé ještě těsně vedle sebe.
Snažím se uvnitř v sobě zachovat klid, vnímat jen očima rytmus přírody. Pomalu dýchám, uklidňuji síť a zastavím ji uzemněním pravou nohou, levá noha dál zůstává přehozena křížem nad tou spodní.
Na chvíli jakoby se i příroda venku zklidnila. Jako bych zmačkla pauzu na přehrávači, ale netrvá dlouho. Jen takovou chvíli, aby mě tohle přirovnání mohlo napadnout a zase zmizet.
Stejně tak jako zmizeli z mého života někteří lidé. Snažím se často přesvědčit, že se nic nestalo, že jsou stále tu...
Dnes jsem potkala kamarádův odkaz. Byl tady, před mýma očima, tak skutečný jako by se vrátil čas a on nikdy nezmizel... Byl tu. A není tu...
Prohlédla jsem si dvě fotky na webu, které se na mě koukaly tím známým pohledem, až se mi sevřelo srdce. Šest let žije v nebi a směje se všem vtipům, jenž mi přihrává život sám. Dál mi fandí ve všem co dělám a povzbuzuje, věří ve mě tak jako kdysi věřil.
Často mi říkal: "Dokážeš všechno, cokoli si budeš přát. Měla bys tvořit, malovat a psát...", jako bych slyšela jeho hlas... Jak ráda bych mu řekla taktéž něco povzbudivého k jeho talentu...
Byl tu. A je tu. Zůstal v myšlenkách a spoustě srdcích.
A já jemu, i všem co ve mě věří, chci dokázat, že se nemýlil.
A každý den si můžu říct, není lepšího dne, než právě dnes...
A stejně tak i Vy dokážete, cokoli si budete přát... Věřte tomu a jděte za svým snem. Dokud jsme tu, dokud žijem...


Takový prima "všední den"

13. října 2017


Zase se děly věci...😁😅
Za coooo???!
A přitom to začalo tak hezky. (Když pominu ranní zahřívačku v podobě stěhování nábytku ze zimní zahrady, kam zatéká, pokud hodně prší.)
Ráno a dopoledne, strávené při svíčkách a veselých tónech linoucích se z rádia v mém ateliéru, vypadalo na prima den. Za oknem podzimní deštivé počasí, u mě v aťásku nohy v teple, jak málo stačí ke štěstí. Vesele jsem glazovala, nebo spíš se velkoryse rozmachovala tónovacími patinami. Přitom mi barevné kapky burelu a feprenu padaly houfně na zem. Jsem sice pořádkumilovná, ale opět tlačená časem, takže jsem pokapanou podlahu nestihla uklidit.
Jsem zabraná do práce, a zase se stalo to obvyklé zděšení, že už je čas vyzvednout dítě ze školy. Následuje opět známý úprk do koupelny, kde ze sebe servu špinavé oblečení. Umyju co jde. Co nejde, nechám tak. Následně poskakuji na jedné noze ve snaze trefit druhou nohu do punčocháčů, přičemž spojitost obou nohavic zapříčiní, že sebou málem fláknu jak kuželka o vanu. V poslední chvíli to ale vyberu. Polooblečená, ještě rychle beru na krk osvědčené korále, ty odvedou pozornost od nenamalovaného obličeje, aspoň si to v tu chvíli myslím. Vklouznu do šatů a do kabátu, a už skoro vybíhám ze dveří, když si vzpomenu na svíčky, které jsem v dílně před odchodem nezhasla. Na podpatcích běžím chodbou jak kůzle po ledu. Když už dobíhám, a skoro špulím pusu, že udělám "fuuuuu" svíčkám bez dozoru. Sjedou mi kopyta - rozuměj elegantní podpatky - po vyčachtaných kapkách na zemi, a já se tentokrát už jistě sunu k zemi. Po cestě drbnu hlavou o velkou keramickou kočku, na kterou jsem byla fakt pyšná. (A pýcha jak známo předchází pád. 😁Ale já zas tolik nafrněná nejsem, vždyť se to ví!) Odřu si ucho a povalím lampu. První co kontroluju je kočka, hlavně ať je v pořádku. Přežila. Všechno v pořádku, jen s tím odraným uchem bych mohla alternovat Macha sjíždícího zábradlí, stačí už jen přidat "tutů".
Sfouknu svíčky, které kdybych nechala hořet, tak nenadělají určitě tolik paseky jako já, a opět běžím chodbou i s rudým uchem, ven.
Tímto výkonem nabírám zpoždění aspoň 10 minut. Dcera už volá, kde jsem se zdržela. Startuji mama-taxi a vyrážím ke škole. Musím odvézt dítě do města na oběd a doprovodit na výtvarku.
I desetiminutové zpoždění znamená, že navazující akce nestíháme.
No, tak nějak jsme to stihly, oběd jsme vdechly vcelku rychle a dohnaly tak chybějící čas na přesun do výtvarné školy. Dítě předáno.
V dešti odcházím, kolem rušné silnice, směrem k centru. Na přechodu pro chodce schytám pořádnou kalužovou sprchu od projíždějícího auta. Když naskočí zelená, jdu mokrá jak potápěč na druhou stranu. Dopadla jsem ještě dobře, paní vedle v plátěných botkách viditelně i slyšitelně čvachtá. Kdybych stihla použít doma řasenku, mohla jsem teď vypadat jak Kissák. Paní byla taky trochu jak mončičák. Na všem je nutno hledat klady. Mohlo to být horší.
Následuje schůzka s kamarádkou, která chce poradit s designem bytu. Řešíme záhadu neklouzavosti závěsů, přičemž se kamarádka rozhodne je celé, i s tou neklouzavou dřevěnou garnýží sundat. Při manipulaci podobné oštěpařským atletickým závodům mě vezme, stojíce stále na štaflích, tyčí po bradě. Zuby jsou v pohodě, tak dobrý. 😀
PS. Už jsem zase ve své dílně, a jako správná pyromantička mám opět zapálené svíčky. Držte mi palce, ať to dneska přežiju! 😉

Mamataxi

27. září 2017



Protože funguju jako správná mama-taxi a naše děti rozvážím kam si zrovna usmyslí nebo právě potřebují, stalo se tak i dnes.
Většinou potřebuje každé dítě ve stejnou dobu na jiné místo, nejlépe každé jiným směrem. Ideálně na čas. Jedno dítko jsem úspěšně ponechala v tvořivém kroužku, kousek od domova, druhé jsem se snažila protlačit i s autem v zatuhlé koloně na trénink squashe. Vyjeli jsme dobrou půlhodinu předem, abychom to stihli na čas. Po cestě jsme tlačili auta před námi silou vůle, i očima, aby se kolona šnečím tempem hnula. Nedalo se nic dělat, zůstali jsme zabetonovaní někde uprostřed, líně se posunujícího hada, a nezbylo, než se nechat unášet k první možné odbočce.
Dorazili jsme na místo určení nakonec s vyplaženým blazoňem, ale včas. Úleva netrvala dlouho. Vzápětí si Raďa všiml, že doma zapomněl raketu. No nic. Vidina cesty domů, mi připadala jako šlapání zelí v bažině na čas, takže jsem to rovnou zavrhla. Představa dítka trefujícího míček holou dlaní byla neuspokojivá, (ale když roztáhne prsty bude mít větší odrazovou plochu)... Tak ne, prý: "Mami, v klidu, třeba mi někdo půjčí."
Dobrá, uklidnil mě, a tak jedu směrem domů. Kolona a ucpaný výjezd, mě ovšem odradí, a tak cestou situaci přehodnocuji a rozhodnu se pozdravit kamarádku v kadeřnictví.
Přijíždím do jednosměrné ulice, kde se snažím vecpat mezi dvě podélně zaparkovaná auta. Když už mi trčí "jen kousek" pravého předního nárazníku ven (no, nelícovalo to!), tak se snaží, jednosměrkou procpat neúprosně autobus. Zastaví, a čeká až to srovnám. No prd! Nesrovnám! Zvlášť když kouká! 🙂 Tak po marném pokusu, vystřelím jak raketa a parkuju jinde, ne zrovna asi povoleně, na místě, vyhrazeném pro nedalekou firmu.
V kadeřnictví shledávám zvesela kamarádku Emču, která zrovna druhou kamarádku natírá barvou na vlasy. Teda ne ji, ale její vlasy. 😉 Do toho volá první dítko, kde jsem, že už chce vyzvednout a zavézt domů. Mama-taxi je ovšem dost daleko. Proto dceru přesvědčím, aby těch 200 metrů došla domů pěšky a nikomu neotvírala, že za chvilku přijedu.
V tu stejnou chvíli mi kamarádka nabízí, že jí zbyla barva, a že mě teda taky trochu šmrncne. S vidinou toho, že to dcera nemá daleko domů, souhlasím.
V momentě kdy mám na hlavě lesklou polopřilbu z proužků alobalolu, a v ní schované, barvící se prameny, volá dítko znovu. "Mami, jsem doma, ale já se tu sama bojím! Už jedeš?"
"Jo, už jedu! Za chvíli jsem doma."
Povzbuzena holkama, že je to super a cool, opouštím kadeřnictví i s alobalem na hlavě.
Po cestě ve foyer potkávám spolužáka.
"Ahoj," já na něj zvesela.
"Aho....Ahoj" vypráví ze sebe nakonec.
Na nic nečekám a vyženu se jak velká voda ven. Venku jen zaslechnu dva puberťáky na lavičce, jak utrousí: "Ty vole, ta je jak ufon."
Hrdě a s noblesou kráčím k autu a modlím se, abych tam neměla botičku. Než bychom to s orgánem vyřídili, mohly by mi prameny s barvou taky upadnout.
Botička se nekoná, ovšem do auta by nenastoupila ani Twiggy, páč by neotevřela dveře. Vduchu si myslím něco o blbečkovi, co neumí parkovat 😀a tentokrát neuvažuju o sobě...😉
Do auta nakonec vlezu dveřmi od spolujezdce, cestou se pokouším nevrazit si nikam řadící páku a nakonec opravdu vítězoslavně vyjedu.
Hned první dvouproudová křižovatka mě staví na červenou. Zaparkované auto vedle mě obsahuje pána, který kouká upřeně před sebe na semafor, pak otočí hlavu na mě, znovu dopředu a znovu na mě. Jeho výraz zračí jako by právě viděl řídit cirkusového medvěda nebo tak něco. Zanechávám ho v němém úžasu a já tedy nevím jak on, ale já vyjíždím, na zelenou směr vpřed.
Po cestě se situace s červenou ještě jednou opakuje, ovšem paní za volantem jen souhlasně a zúčastněně pokývne, zřejmě má pochopení, a úděl spěchajících matek zná.
Domů přijízdím jak hvězda. Co by taky ne, vždyť se stříbrně blýskám. Sousedka před domem se mě ptá: "Byla's u holiče? 🙂"
"No, byla! 🙂" nevím jak to poznala, jaktože to ví!???
Ve spěchu rozrazím domovní dveře, (ve skutečnosti chápej, citlivě otvírám, abych dítko nevyplašila jako kolouška).
Vcházím dovnitř a volám: "Už jsem domaaaaa."
Jakmile najdu neodpovídající dítě hledící do displeje iPadu, zvedne jen oči a pak zahartusí: "No fuj, to jsem se lekla! Ty teda vypadáš!"
No a pak nespěchej domů! 😁
PS. Tak já si to jdu umýt, ať mi to neupadne.😅

Výkop

18. září 2017



Tak se mi zdá, že to ty permoníky speciálně u našeho domu začalo ukrutně bavit. Začali si spojovat chodbičky a tunely s těmi stávajícími odchytovými jámami na mamuty z minulého týdne. No a máme z toho docela slušně základy jak na lunapark okolo celého domu. Buďto hledají poklad nebo se u nás před domem konají nějaké archeologické závody, kdo vykope dřív náušnice ve tvaru šnečka. Asi jim tam nějaký bižu nasypu, aby už dali pokoj a mohli se prohlásit za vítěze.
Ale tak, alespoň můžeme mít klidné spaní, máme kolem sebe příkopy jak proti nájezdu středověkých válečníků. V noci by si tady zlámal haksny i sousedův, jinak obezřetný kocour. Pošťačku už taky nikdo dlouho neviděl. Jen se mi zdálo, že jsem zahlédla lesk řídítek od bicyklu někde v jámě u garáže...
Každým dnem čekám, že mi připraví překvapení a při couvací akci si zalomím kolečka od auta do zákeřně připraveného taxisu, který můj koník nepřeskočí, (asi proto, že nemám Ferrari). A pak se budou chytat za pupky a smát se mi z protilehlého výkopu od sousedů.
Dnes jsem zase couvala. Jeden z dělníků koukal zaraženě z jámy, byly mu vidět jen svítivě bílá očka, jinak dokonale maskován, splýval s terénem jako chameleon. Druhý docela odvážně postával na okraji jámy, kde prvně stála ona sražená popelnice. Rosilo se mi čelo, při představě, že se netrefím...nebo teda, že se spíš trefím a oba uvrhnu tupým šťouchnutím do masového hrobu. Machrování panáčka naštestí přešlo ve strach o holý život, když jsem zpomalila a natočila kola jeho směrem. 😄 Vím, pracujou s "dlouhým vedením", proto jsou ty jámy tak dlouhé, přece. Nakonec přece jen rychlostí lenochoda opustil nebezpečný prostor a uskočil na silnici. To už jsem ale měla druhý bok, skoro vražený v sousedovic hrušni, kterou jsem nepotřebovala vzít s sebou. Na milimetry jsem ji minula, jako správný Ninja-skoro bez dioptrií.
Tak mě napadá, když oni dělají pro tu optiku, že asi netuší, že já nějakou tu dioptrii na oku už mám. Nebo měla bych mít. Až tu bude ta optická parta, dáme řeč.
Trochu se bojím co nás ještě čeká.
Mimochodem popelnici už jsem zase vyvláčela na kritické místo a pokud jáma nepohltí i popeláře bude ještě veselo.
PS. Budu na zahradě, kdyby jste mě hledali... Jdu stloukat padací most na zítra. 😁

Uragán Irma

13. září 2017



Dnes jsem chtěla vyhodit odpadky, jenže vylezu před dům a tam banda dělníků. Byli rozmístění všude v ulici, kopali jámy na nějaké optické kabely nebo co, spíš hloubili jámy jak na odchyt mamutů, ale já tomu prd rozumím, že?
U našeho domu, hned u výjezdu od mého zaparkovaného auta, byl zrovna jeden takovej urputnej permoník, který už v té jámě byl celej zaraženej a vyčuhovala mu ven už sotva jen hlava. Na popelnici, hned vedle jámy, měl položenej kabátek od montérek. No nic, nebudu rušit. Popelnici propůjčíme, když má z ní pán dočasnou skříň. Neva, odpadky počkají. Tak se vracím s neúspěchem zpět.
Odpoledne byla na 17 hod plánovaná oslava s mými kamarádkami. Dress kód definován: černobílá kombinace, oděv v jednom kuse. Hmmm, fajn. Takže si budu muset vzít šaty.
Bylo přesně 16:45, když jsem z rádia zjistila čas! Právě sedící nenamalovaná a upatlaná od hlíny ve své keramické dílně v zápalu vyřezávám budoucí aromalampu. Vyděšená a napůl ztuhlá aktuální informací o čase, všechno pouštím z rukou a začínám zmateně pobíhat po domě. Opráším se a letmo umyju...zbytky bláta opadaly už stejně po cestě do koupelny.
Pohledem zavadím o zrcadlo. Ufff. To neee! Proč? Bledá jak lečo a se šmouhou indiána na tváři. Vzpomenu si na definici Francouzek - výrazné buďto oči nebo pusa. Tak beru rudou rtěnku a vyhrála to huba. Je to rychlejší!
Naklapnu červené náušnice a po cestě, při zběsilém úprku z dílny, seberu z police červené korále. Hupsnu do šatů. Venku hnusně. Pršelo. Asi tam bude i zima.
S holýma nohama to nedám, tak beru první černé punčocháče co najdu. Mají díru na palečku. No co, budou v botách. Nikdo ji neuvidí. Na výměnu a hledání jiných, stejně není čas.
Úprkem divokého zvířete probíhám chodbou, kdy ještě strhnu z věšáku džínovou bundu.
Pár skoků laně následuje přes záhon a trávník k autu.
Stojí na svém místě, pod střechou u domu a tadáá, jede se. Teda couvá se. Bezva, mezi zídku se tentokrát trefím bravurně, aniž bych přidala autu další šrám.
Jedu a nabírám rychlost, než mě zastaví tupá rána. Proboha, doufám že dělník měl ve 4 padla a odešel v klidu za svou rodinou. Ufff. Odešel. Teda fakt asi domů...
Do výkopu jsem srazila popelnici, tak, že zapadla víkem dolů beze zbytku, do odchytu na mamuta. Dvacet centimetrů pod povrchem zemským jí koukaly jen spodní kolečka.
Proboha! Jak ji mám vylovit, když na ni ani nedosáhnu!? Představa třících nohou, postavy vklíněné těsně u popelnice a vidina sebe sama pohřbené s dírou na palci, mě odradila od větší akce a znovu tedy hupsnu do auta a v časovém pressu odjíždím na holčičí párty.
Holkám, samo, vše barvitě líčím, prásknu na sebe dokonce děravé punčochy, které názorně za hlasitého smíchu i předvedu.
No nic, svedu to doma na Irmu, že u nás chvilku zrovna taky foukalo... 😉
Po večírku přijíždím domů. Kolem pasti jedu obezřetně a s respektem, co kdyby mě vtáhla i s autem dovnitř? Kužely světel prozrazují, v černočerné tmě, že popelnice byla už exhumována.
Ajaj! 😬
Přicházím domů kde slyším: "Představ si, že nám nějakej DEBIL hodil popelnici do výkopu!"
PS. 😅 ...na Irmu se mi to hodit nepodařilo, nevěřili... 😁

Pro mě nikdy neodešli...


25. července 2017


Taky se vám stává, že potkáváte lidi, co už tu nejsou?
Mě míjí třeba v protijedoucím autě, když řídím a zahlédnu je jen koutkem oka....je to okamžik, kdy projede kolem kamarád nebo učitel ze základky. Občas předjíždím cyklistu u krajnice v dresu, je to kamarád Radek. Poskočí mi u srdce, ale nikdy se neohlídnu, aby nezmizel.
Nebo když vidím po náměstí zacházet do uličky ke kostelu mého dědu. Pomalu jde a vedle sebe veze své staré kolo. Je to chvilička než mi záda známé postavy zmizí z dohledu. Jde zrovna možná kouknout na trh, a koupí tam zeleninu na omáčku, co uměla babička nejlíp na světě.
Nedávno jsem potkala i ji. Seděla v parku a odpočívala. Trochu ji bolely nohy, protože chodí s hůlkou, stejnou co mívala. Má ji opřenou o okraj lavičky. Zahlídla jsem její stříbrné kudrliny i známý vínový svetřík.
Nikdy ale nesmíte udělat tu chybu, že se ohlídnete znovu nebo se nesmíte dokonce chtít vydat blíž. Nesmíte chtít vidět ten obrázek líp a detailně. Tím by se to celé pokazilo.
A tak tu pro mě jsou napořád, vídám je přece...tak nikdy neodešli.

TO NECHCEŠ!


17.července 2017

TO NECHCEŠ! 
...ale jedno české přísloví praví, že nic nepotěší tolik jako cizí neštěstí, tak vás potěším 
Ráno v 9, pracovní schůzka se stolařem. Bydlí za rohem, tak vybíhám nenamalovaná vyřídit co je třeba. Dvě minuty čekám venku před jeho dílnou a posere mi bílé kytičkaté plátěné boty holub ambiciózního chovatele, který bydlí hned vedle stolaře. Super!
S potřísněnou botou vyřizuji vše potřebné a vracím se domů.
Mám ještě chvíli čas, tak vyperu botu a dám ji sušit ven (naštestí i s tou druhou suchou a čistou).
Dám si sprchu, umyju si vlasy, na sebe hodím černé prádlo, (bude to vypadat víc jak plavky, když budu na zahradě) a jdu si sednout s knížkou chvilku ven. Ještě zavírám okno v ložnici na ventilačku a těším se na chvilku klidu. Uschnou mi aspoň na slunci ty mokré vlasy.
Uvelebím se v křesílku, otevřu knížku a uslyším známý zvuk "klap"! Nevěřícně koukám na zavřené dveře domu. To jako vážně? Na sobě prádlo, u sebe knížku a na křesílku něco čemu se s nadsázkou dá říkat šaty na doma. No šaty...spíš něco jako delší vytahané tričko nebo krátká noční košile, něco jako po starším sourozenci z čeho už jsem skoro taky vyrostla.
Obejdu dům, třeba je někde otevřené okno. Ne, není! "Spravila" jsem přece i to poslední na ventilačku, než jsem šla ven.
Tahám znovu za kliku dveří, jak kdyby měly povolit. Ne.
Telefon doma, klíče doma, navíc v zámku zevnitř, klíče od auta taky v pohodlí doma. Tak pomoc ani taxik si nezavolám. Zkusím sousedy. Zavolám si od nich. Nic, nikdo neotvírá, možná se podívali kukátkem a nepoznali mě nebo se lekli, ale spíš nejsou doma.
Nakonec beru zavděk oděvem co mi zbyl, chvalořečím v duchu holubovi za posrané boty, protože si teď mám aspoň co obout a nepůjdu bosky jak bosorka...i když to mi moc nepomůže. Vzhled je teď už daný, na hlavě mokrá chumelenice, bílý pruhatý oděv sahající kousek pod zadek, pod ním kontrastní černé prádlo, na ksichtě nahota bez namalovaného obličeje...no nic vydám se zvesela na cestu směr náměstí pro klíče 
Snad budu mít štěstí a nikoho známého nepotkám 
Po první asi pětině cesty z domu kolem potoka jsem nabrala kuráž, poněvadž jsem po cestě nepotkala živou duši. Ono nebude tak zle, pomyslela jsem si.
Jenže to jsem ještě nezatočila do ulice, kde už jsem se pomalu blížila civilizaci.
Kolem výkopu s přičmoudlými dělníky od slunce jsem procupitala v mírném podřepu s přikrčenými koleny a současně zaťatými pěstmi stahujíce šaty co nejvíce ke kolenům. Hleděla jsem přímo před sebe do zeme, hlavně na nikoho nekoukat. Vzpomněla jsem si na definici, když jsem byla malá: "Když nevidím já je, nevidí ani oni mě."
Hotovo, uff. Přežila jsem.
A přituhuje. Pomalu ale jistě se blížím na rušnou spojnici k městu. Vděčná za dlouhou řadu keřů lemujících chodník. Keře mi milosrdně sahají až do výšky ramen. Tak kolem jedoucím autům můžu poskytnout jen pohled na zachumlaný drdol už téměř suchých vlasů.
Zrada. Keře vysadili jen do půlky celé dlouhé ulice. V půlce Olomoucké, vidím známou. Naštěstí vejde do obchodu aniž by mě identifikovala. Zrychluji, abych byla co nejblíže v cíli.
Musím přejít silnici. Jsem nucena čekat na přechodu na semafor. Zmačknu tlačítko. Čekám. Mezitím se zastaví kolona, abych poté co naskočí na semaforu zelený panáček s grácií sama přešla jak po přehlídkovém mole na druhou stranu. Budu mít spálená stehna, bleskne mi ještě hlavou.
Blížím se k cíli. Čímž je město, náměstí, restaurace, manžel a otvírátko na garáž (protože klíče jsou zevnitř stejně v zámku).
Přes náměstí procupitám v přidřeplém poloběhu, jež jsem si po cestě už docela osvojila. Čejka se svou pantomimou slepice by záviděl 
Do restaurace vpluju jak přízrak.
Manžel se ani moc nelekl, protože takhle mě už zná. Vypadám jak kdybych právě vstala a přišla v pyžamu.
Ale zvládla jsem to. 3,5 km s trochou adrenalinu a občas cukajícími koutky. 
Vím, že den ještě nekončí...
A jak se máte vy? 

Moje (ne)milované Velikonoce

Bývaly doby, kdy jsem Velikonoce neměla ráda a měla z nich každoroční trauma. Začalo to sice nadějně, když jsem jako malá roztomilá...