Ráno jsem se probudila s tikem v oku.
Normálně, vidím sama sebe, teda tu kůži pod okem, jak tam nezřízeně sebou rychle mrská! Nejde to nijak vypnout nebo ztlumit. A zapíná se to samo celý den, v nepravidelných intervalech. Mám vibrující víko od oka. Co s tím?
Zřejmě další level a prý malý bonus, k mému nově získanému věku.
Člověk by to rád aspoň trochu využil.
Proto jsme dnes byli s mým stařičkým červeným autíčkem (napodruhé) na technické.
Je to chudák malá, stará. To nejlepší už má dávno za sebou...
Hned na úvod jsem vesele zatikala na trochu nerudného pána za přepážkou. Vůbec ho to nevybičovalo k příjemnější komunikaci a ani náznakem nehodlal dát najevo, že dnes to mně nebo autu projde v pohodě.
Neobměkčila ho ani moje dobrosrdečnost, při odevzdání nalezených dokumentů jiného řidiče, které se válely venku, před budouvou na zemi. Dokumenty vtáhl do své kóje (sluje), ani se na mě nepodíval a požadoval ještě zaplatit.
Uposlechla jsem.
Naposledy na něho, zcela zbytečně, zakmitala rychle okem...a s příkazem “najet na jedničku” jsem hbitě opustila budovu.
Jasně že startuju na jedničku, nejsem přece taková blondýna, pomyslela jsem si...
Venku byly garáže s čísly jedna a dvě. (Ahaaa!)
Jednička stále svěřepě držela dveře při zemi.
V tom se začala soukat nahoru vrata dvojky.
Co teď? Neruda říkal najet na jedničku...
Panáček ve vratech už ale mával pažemi jak větrný mlýn. Snad nebude problém a nedostanu vynadáno následně ještě od Nerudy za nerozeznání čísel, jeden nikdy neví...
Byla jsem vděčná, že nemusím najíždět nad tu obrovskou hranatou díru v podlaze, kde zmizel ihned po příjezdu zřízenec stanice s mlýnskými pažemi a pořád něco zamyšleně a nespokojeně mumlal.
Nejsem si jistá, jestli by se auto po mém nájezdu - přesně a rovnou do díry, nerozlomilo na dvě půlky, jak týden starý loupák z aktovky mých dětí. Určitě by mě tam ta díra vtáhla jak magnet. To jsem si jistá! (Toho bylo naštěstí ušetřeno, odborným najetím zdatnějšího řidiče.) Ani jsem si nevšimla, jestli mají poblíž nějaký jeřáb, připravený řešit tyto, jistě velmi časté, nepřesné odchylky.
Po prohlédnutí auta ze všech stran a úhlů, a vyzkoušení snad úplně všech jeho součástí, jsem si trochu připadala jako u doktora. Měla jsem pocit, že pacient za chvíli rozpaží kola a nechá se poslechnout fonendoskopem. Nakonec vyplázne rezervu a udělá “Ááá”.
A protože jsme byli moc šikovní a ani neplakali, tak jsme jako odměnu dostali i obrázek. Sice malý, kulatý a zelený, ale lepší jak škrábnout drátem do blinkru.
Jéé! Ona je to dokonce nálepka!
Pán s neposednými pažemi nám ji zase odebral a ještě ke všemu nalepil na poznávací značku.
Tak, teprve teď je starouš zase fešák!
Ale nemyslete si, nebylo to jen tak mrknutím oka!
x
Žádné komentáře:
Okomentovat