MaKuliška: Takový prima "všední den"

13. října 2017

Zase se děly věci...

😁

😅

Za coooo???!

A přitom to začalo tak hezky. (Když pominu ranní zahřívačku v podobě stěhování nábytku ze zimní zahrady, kam zatéká, pokud hodně prší.)
Ráno a dopoledne, strávené při svíčkách a veselých tónech linoucích se z rádia v mém ateliéru, vypadalo na prima den. Za oknem podzimní deštivé počasí, u mě v aťásku nohy v teple, jak málo stačí ke štěstí. Vesele jsem glazovala, nebo spíš se velkoryse rozmachovala tónovacími patinami. Přitom mi barevné kapky burelu a feprenu padaly houfně na zem. Jsem sice pořádkumilovná, ale opět tlačená časem, takže jsem pokapanou podlahu nestihla uklidit.

Jsem zabraná do práce, a zase se stalo to obvyklé zděšení, že už je čas vyzvednout dítě ze školy. Následuje opět známý úprk do koupelny, kde ze sebe servu špinavé oblečení. Umyju co jde. Co nejde, nechám tak. Následně poskakuji na jedné noze ve snaze trefit druhou nohu do punčocháčů, přičemž spojitost obou nohavic zapříčiní, že sebou málem fláknu jak kuželka o vanu. V poslední chvíli to ale vyberu. Polooblečená, ještě rychle beru na krk osvědčené korále, ty odvedou pozornost od nenamalovaného obličeje, aspoň si to v tu chvíli myslím. Vklouznu do šatů a do kabátu, a už skoro vybíhám ze dveří, když si vzpomenu na svíčky, které jsem v dílně před odchodem nezhasla. Na podpatcích běžím chodbou jak kůzle po ledu. Když už dobíhám, a skoro špulím pusu, že udělám "fuuuuu" svíčkám bez dozoru. Sjedou mi kopyta - rozuměj elegantní podpatky - po vyčachtaných kapkách na zemi, a já se tentokrát už jistě sunu k zemi. Po cestě drbnu hlavou o velkou keramickou kočku, na kterou jsem byla fakt pyšná. (A pýcha jak známo předchází pád.

😁Ale já zas tolik nafrněná nejsem, vždyť se to ví!) Odřu si ucho a povalím lampu. První co kontroluju je kočka, hlavně ať je v pořádku. Přežila. Všechno v pořádku, jen s tím odraným uchem bych mohla alternovat Macha sjíždícího zábradlí, stačí už jen přidat "tutů".
Sfouknu svíčky, které kdybych nechala hořet, tak nenadělají určitě tolik paseky jako já, a opět běžím chodbou i s rudým uchem, ven.

Tímto výkonem nabírám zpoždění aspoň 10 minut. Dcera už volá, kde jsem se zdržela. Startuji mama-taxi a vyrážím ke škole. Musím odvézt dítě do města na oběd a doprovodit na výtvarku.
I desetiminutové zpoždění znamená, že navazující akce nestíháme.

No, tak nějak jsme to stihly, oběd jsme vdechly vcelku rychle a dohnaly tak chybějící čas na přesun do výtvarné školy. Dítě předáno.
V dešti odcházím, kolem rušné silnice, směrem k centru. Na přechodu pro chodce schytám pořádnou kalužovou sprchu od projíždějícího auta. Když naskočí zelená, jdu mokrá jak potápěč na druhou stranu. Dopadla jsem ještě dobře, paní vedle v plátěných botkách viditelně i slyšitelně čvachtá. Kdybych stihla použít doma řasenku, mohla jsem teď vypadat jak Kissák. Paní byla taky trochu jak mončičák. Na všem je nutno hledat klady. Mohlo to být horší.

Následuje schůzka s kamarádkou, která chce poradit s designem bytu. Řešíme záhadu neklouzavosti závěsů, přičemž se kamarádka rozhodne je celé, i s tou neklouzavou dřevěnou garnýží sundat. Při manipulaci podobné oštěpařským atletickým závodům mě vezme, stojíce stále na štaflích, tyčí po bradě. Zuby jsou v pohodě, tak dobrý.