Bývaly doby, kdy jsem Velikonoce neměla ráda a měla z nich každoroční trauma.
Začalo to sice nadějně, když jsem jako malá roztomilá bytost byla jedinkrát účastnicí koledování. Nejspíš jsem si vybrečela, že půjdu koledovat taky, tak mě maminka nabalila a oni mě vzali!
Společně s bráchou a tátou jsme navštívili kolegyně a známé milé tety, které mi jako šlehnutím proutku, ještě daly malované vajíčko a různé dobroty a navíc se rozplývaly, jaká jsem hezká milá holčička.
Zdálo se to celkem jednoduché a velmi zábavné.
Než se role otočily a já pochopila, že jedna z těch, co zůstane doma a čeká na výprask, jsem taky já.
Společně s bráchou a tátou jsme navštívili kolegyně a známé milé tety, které mi jako šlehnutím proutku, ještě daly malované vajíčko a různé dobroty a navíc se rozplývaly, jaká jsem hezká milá holčička.
Zdálo se to celkem jednoduché a velmi zábavné.
Než se role otočily a já pochopila, že jedna z těch, co zůstane doma a čeká na výprask, jsem taky já.
Jakmile začala školní léta a s nimi přišlo více rozumu, byla jsem velikonoční nespravedlností přímo frustrovaná a rozdělení rolí se mi vůbec nelíbilo.
S přibývajícím věkem sílil nápor koledníků i přítlak na spletence větví s pentlemi. Taktéž se mi nelíbily některé dospělé verze koledníků, kteří návštěvu u nás, už v dost podroušeném stavu, měli zřejmě až na konci cesty.
Občas se k nám ale dostali i čerství, kteří svou nelehkou celodenní cestu teprve začínali. A já jsem musela jít otevřít brzy ráno, ještě poloslepá a v pyžamu, čerstvě probuzená s infarktově bijícím srdcem z hlučnosti a naléhavosti zvonku.
Pak už jen nastavit zadek a tvářit se pokud možno přívětivě a nekoulet očima... Za výprask ještě poděkovat a odměnit vajíčkem s dobrotami. No prostě něco nehorázného!!! ;-)))
Pak už jen nastavit zadek a tvářit se pokud možno přívětivě a nekoulet očima... Za výprask ještě poděkovat a odměnit vajíčkem s dobrotami. No prostě něco nehorázného!!! ;-)))
Nejhorší vůbec, bylo dostat na zadek ještě v posteli, (jednou i na holou), když jsem se snažila vsublimovat do peřiny, a dělala jistě věrohodně a nenápadně, tvrdě spící...
S přibývajícími roky jsem si přála vypnout zvonek a nebo prostě neotvírat! Však jsme se doma mohly domluvit, jsme lidi!
Né! Vždycky mě pohled maminky a babičky zpražil všeříkajícím “že přece o nic nejde!”
No jistě! Když je netlučou spolužáci!
Jednou, asi v páté třídě, jsme se s kamarádkou domluvily, že se na Velikonoce “schováme” u její babičky na nedaleké vsi. Bylo nádherné jaro. Vzaly jsme si brusle a projížděly se po silnici u domu, a užívaly si v nevědomé blaženosti radost z nedotknutelnosti našich ušetřených zadnic.
V tom se ze zatáčky vyřítil průvod ogarů, kterému jsme vjely takřka do náručí.
O jelitech, které jsme si “vykoledovaly” nejen na zadnicích, ale i na nohách, by se daly psát ještě několik dní barvité eseje.
A tak se stalo, že jsem se Velikonoc každoročně bála a měla z nich trauma. Srdce měla sevřené úzkostí nebo někde až v krku...a kdoví kde ještě! Krev mi tuhla v žilách, jen jsem slyšela zvonek...
Celé se to zlomilo až v dospělosti, kdy jsem se z toho vyvlíkla tím, že jsem na Velikonoce na Bílou sobotu porodila syna. A tím jsem byla od Velikonoc, poporodně ještě slabá, uhájená... (A kdyby se o to přece jen někdo pokusil, riskoval by zakousnutí mých tesáků hluboko v krku...)
Další rok, kdy syn už stál čerstvě na vlastních nohou a vyrazil jako roztomilý koledníček společně s tatínkem do terénu, jsem Velikonocům odpustila.
(Nejspíš jsem si taky vzpomněla na své slibné prvozačátky...)
Dcera se “nepomamila”, na koledníky se těší.
Vypojený zvonek opět vrací do zásuvky a když někdo zazvoní, zvesela jde otevřít...
Vypojený zvonek opět vrací do zásuvky a když někdo zazvoní, zvesela jde otevřít...
Snad mi to taky časem půjde...už se fakt lepším! 😉
